Jak vypadají?

Drak jakožto létající plaz

Létající plaz je tvor, který reálně existoval; idea dává jasný biologický i technický smysl. Není to mýtus, ale skutečnost.
Létání rozhodně není věcí snadnou. Pro evoluční biologii představuje docela slušnou záhadu. Pokud se všeobecně předpokládá vývoj v postupných krocích, potom je nejasné, proč vlastně vznikly některé předběžné vývojové změny, nezbytné pro pozdější létání (odlehčení těla, zesílení ramenních úponů atd.) Tvorovi, který nelétá, nepřinášejí totiž prakticky žádné výhody - jejich smysl se ukáže, až když se zvíře vznese do vzduchu... ten přechodný stav, kdy zvíře ještě nelétá, ale blíží se k tomu, vysvětlují dvě různé teorie.
První z nich je arborikolní, kdy let vznikl plachtěním z větví stromů (jako u veverek). U druhé teorie, kurzoriální, let vznikl prudkým během po rovině a mávání křídly (jako u létavých ryb a pštrosů).
Pro nás je důležité si uvědomit, že létající tvor ve všech případech - ať už je to pták, plaz, ryba nebo cokoli jiného - má některé vlastnosti jasně dané. Jisto především je, že u letecké techniky - přírodní i lidské - se velice šetří hmotností; každé kilo navíc je problém; proto jsou všichni létavci bez rozdílu spíš vyhublí, kostnatí a protáhlí...
Pokud vezmeme extrémní případy těch největších pterosaurů, je sice jasné, že pteranodona nikdo nezvážil, ale odhady jeho váhy - vzhledem k jeho odlehčené kostře - se pohybují jenom okolo 100kg, nejvýše snad několik set kilogramů, tedy vzhledem k osmi metrům rozpětí překvapivě málo. Quetzalcoatlus, který má rozměry přímo neuvěřitelné, měl váhu paradoxně možná ještě menší...
Pokud si představíme největšího draka podle tradičních pramenů (asi 30 metrů délky), zřejmě by nepřesáhl jednu tunu hmotnosti. Přísně vzato, tradiční vyobrazení draků s lidmi a koňmi (většinou různých drakobijců) nijak nenasvědčují ani těmto rozměrům; můžeme-li brát jako měřítko tato dost nespolehlivá vyobrazení (jiná ale nemáme), vychází nám délka draka řádově v metrech (do deseti). Osobně se domnívám, že nejpravděpodobnější jsou draci několikametroví a ve váze asi metrák. Pokud to někoho zklamalo a zdá se mu to málo, stačí si na chvíli představit, co se stane, když na vás zvíře těchto rozměrů zaútočí shora...
Prvním závěrem tedy je, že drak musí mít především křídla. Časté tvrzení, že tomu tak nemusí být zejména na Východě (kde krokodýlům podobní draci létají po obloze díky duchovní síle) není úplně jednoznačné. V Příbězích Dračích císařů jsem nalezl veledůležitého draka jménem Jin lung, který má pár křídel, oči, pazoury a ocas, JAKO OSTATNI DRACI; a kromě toho dělá déšt. Je narozdíl od mnoha jiných čínských draků hrdinou dokonce více mýtů. Není tedy vyloučeno, že i v Číně draci původně křídla měli.

Záměna s hadem a krokodýlem

Mnoho draků vypadá jako had (nebo krokodýl) s křídly. Proč tomu tak je, pokusili jsme se vysvětlit v úvodu - je to dáno pravděpodobným způsobem jeho popisu (zájemcům doporučuji nahlédnout do starých spisů na to, co provedli středověcí mniši velrybami nebo se žraloky...)
Jenomže drak létá a tedy musí vypadat úplně jinak od samého počátku. Ať se nám líbí teorie vzniku letu arborikolní, či kurozoriální, krokodýl (a tím spíše had) nemá dobrý tvar na to, aby se rychle rozběhl a máváním křídel vznesl; a vůbec se nehodí ani ke spouštění ze stromů a plachtění. Je pravda, že právě takto funguje Dráček létavý (Draco volans), asijská ještěrka s prodlouženými žebry, která jí dovolují plachtit; je ale technicky těžko představitelné, aby něco podobného prováděl tvor o velikosti krokodýla.
Vhodný tvar těla pro všechny letce - ať pterosaury, ptáky či netopýry - znamená, že se tvor neplazí po břiše, ale stojí na zadních. Většina letců se po zemi nepohybuje nijak skvěle; dojdou (či doskáčou) většinou jen pár metrů; na všechny větší vzdálenosti prostě doletí. Zkrátka, pravděpodobnější rekonstrukce draka je podobná nikoli okřídlenému krokodýlovi, ale spíše obřímu netopýrovi nebo ptákům (dost zdařilá je ukázka ve filmu Království ohně).
Na několikrát odkazované diskusi v internetové Pevnosti se kupodivu rozhořela docela velká debata nad počtem dračích nohou. Většina diskutujících přijala koncepci, naznačenou zde; drak má tedy jen dvě zadní nohy (s drápy, připomínajícími ptačí), a křídla. Nutno uznat, že takový závěr možná překvapí; zajisté je v rozporu se zdrcující většinou vyobrazení novější doby (za všechny drak ve filmu Dračí srdce).
Domnívám se, že "šestikončetinový" drak je právě pokračování prvního omylu - dvojnohý krokodýl vypadá totiž podivně, a malíři mu proto přidali dvě další nohy. Nicméně, pokud chceme uvažovat o dracích jako reálné možnosti, nelze přehlédnout, že evoluce od okamžiku, kdy první obratlovec opustil vodu, tedy hodně před 200 miliony let, nikdy nevytvořila šestinohé zvíře....
Pokud někoho zneklidňuje, jak by drak "bez rukou" mohl provádět všechny rozličné manipulace s předměty (držet drahé kameny a podobně), potom je třeba si uvědomit, že prakticky všichni známí pterosauři (a také archeopteryx, a v současnosti ještě žijící pták hoacin) měli na křídlech zakrnělé drápy, které umožňují zachytávat se větví....

Záměna s dinosaurem

Nelze přehlédnout, že rostoucí móda fantasy v letech osmdesátých a zejména devadesátých se kryje i se současně sílící módou dinosaurů. Úplné dinosauří šílenství rozpoutal na počátku 90. let Jurský park. Podobnost draků s dinosaury jistě napadla řadu lidí již dříve; nyní ovšem očarování dinosaury (a zejména těmi dravými, například tyranosaurem), dosáhlo nové kvality. Není sebemenších pochyb, že tvůrci Dračího srdce znali Jurský park do detailů; ostatně, jejich animační výtvor bývá s Jurským parkem velmi často srovnáván.
Tak se na scénu znovu vrátili čtyřnozí draci; hlava se - narozdíl od "krokodýlích" verzí - zvedá vzhůru, a tvar těla nakonec připomíná nejvíc ze všeho "tyranosaura s křídly."
Tato verze - hájená zejména Darkelfem, Montse Saintem, Ciruelem a jinými ctihodnými drakology, a ze které vychází devět desetin vyobrazení draků ve fantasy hrách a knihách, je sice pravděpodobnější, než krokodýli (tyranosaurus zřejmě byl schopen rychlého pohybu), ale stále ještě není dokonalá.
Především je to již naznačený problém s hmotností. Tyranosaurus je určitý typ těžkotonážního dravce; a při tom nelze slučovat styl boje a života takových tvorů s lehkou leteckou technikou. V přírodě ani v lidské technice takový kompromis (jistě kýžený) neexistuje. Jedno vylučuje druhé; tank špatně létá a vrtulník moc nevydrží... a s tím se nedá nic dělat. Síla letecké techniky je právě v létání; u živých zvířat spočívá v překvapivém a drtivém útoku, vedeném shora (jako třeba u orla). Pokud je tento první útok neúspěšný, dravec boj obvykle končí; k delším potyčkám na zemi není moc dobře stavěn...
Kromě toho tu trvá problém se čtyřma nohama. Ostatně, už tyranosaurus přední končetiny málem nepotřebuje...

Rohy, hřebeny a kormidlo

Nelze říci, že by ty všemožné rohy a hřebeny u draků vyvolali jenom dinosauři. Pohádkové knížky se hemží trnovatými draky už dávno předtím. Také nelze přehlédnout, že v plazí říši nejsou podobné věci výjimkou (takový leguán, například).
Věc má ovšem opět stejné omezení - drak, který by skutečně žít mohl, a umí létat, nejspíš nebude mít těžkou a ohromnou hlavu, připomínající tyranosaura či dokonce triceratopse. Spíše se nabízejí starší představy hlav protáhlých, psích nebo ještě spíše koňských (zde je do očí bijící podobnost s dávným dimorphodonem). Tím lze vyřešit ostatečně silný a velký chrup u dravce (na který by zase nebylo místo u malých hlav hadovitých). Hřeben na zádech se nezdá být u létavého tvora žádnou velkou výhodou... musel by být drobný, nebo třeba pouze z měkkých tkání.
Někteří drakovědci také navrhují zajímavou možnost, že podobné znaky mohou souviset s dračím sexuálním dimorfismem - odlišují tedy samce od samic a mají význam pro sociální chování. I takové věci se u jiných plazů vyskytují - omezením je pouze létavý charakter draka.
Hodně zajímavý je rozšířený konec ocasu, který se v heraldice (zejména britské) kreslí u dvojnohých draků, zvaných zde "wyvern"; přesně to samé mají totiž na konci dlouhého ocasu ramphorynchové, a slouží to zřejmě jako směrové kormidlo.

Teplokrevní, či nikoli?

Tato otázka, módí v době dinosauřího šílenství, se logicky přenesla i na draky. Do té doby vědu jaksi nenapadlo, že by drak mohl být něco jiného, než studenokrevný plaz. Tomu také odpovídají i popisy - drak "nehybně číhá" a pozoruje hrdiny, a potom "prudce vyrazí". Stejně tak představa tvora, který roste neustále, po celou dobu života, odpovídá studenokrevnosti (narozdíl třeba od savců, kteří většinu energie spotřebují na regulaci teploty, a tím je jednak strikněji omezen jejich růst, který se zastaví v dospělosti, jednak jejich věk).
Jenomže studenokrevnost má i svoje nevýhody. Tvorové tohoto druhu jsou sice "úsporní", ale dovedou vyvinout prudkou energii jen na velmi omezenou dobu. Bleskový útok na pár metrů, tak typický pro hady nebo krokodýly, lze snadno ubránit včasným útěkem; krokodýl rozhodně nikoho uštvat nemůže. Plazi jsou také úplně bezmocní v chladném prostředí; u nás se v zimě úplně ukrývají (a vylézají příznačně na "svatého Jiří"), dál na severu vůbec nežijí.
A co je úplně nemožné pro studenokrevného tvora, to je létání. Energetický výdej je zde ohromný po celou dobu letu. Většina paleontologů předpokládá u všech létavých dinosaurů alespoň částečnou teplokrevnost (odborně zvanou homoiothermie). A drakolog Motse Saint lakonicky tvrdí, že drak je homiothermní plaz.
Jenomže pokud přijmeme tuto verzi - která je skutečně pravděpodobnější, pak to má opět určité důsledky, které se leckomu možná líbit nebudou. Teplokrevný tvor spotřebuje několikanásobek energie - a tedy potravy, jako studenokrevný tvor téže velikosti. Jinak řečeno, teplokrevnost je další omezení dračí velikosti. Jelikož experiment tohoto druhu v přírodě již proběhl, nemáme důvod předpokládat, že by draci přesahovali největší známé pterosaury.
Druhý problém je ve věku draka. Při největším optimismu by neměl přesahovat věk jiných známých tvorů.... což znamená konec s tisíciletými draky.